Demdaal z.s.

  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Matka Tereza

Email Tisk PDF

Jedna žena mi na dlouho vnesla pořádný neklid do duše. Ani mě neznala, ale pořád se mi motala do věcí. Měli jsme velmi málo společného: Tahle stará Albánka vyrostla v Jugoslávii. Byla římskokatolická jeptiška a žila v bídě v Indii. Nesouhlasil jsem s ní v základních otázkách ohledně kontroly porodnosti, místa žen ve světě a v církvi a štvaly mě její naivní prohlášení o tom, „co chce Bůh.“ Lidé, kteří tvrdí, že hovoří za Boha, podle mě nadělají víc škody než užitku. Ta žena a její příznivci mě přiváděli k šílenství. Pánbíčkáři a pokrytci. Rozčílil jsem se pokaždé, když jsem někde zaslechl její jméno, přečetl si, co řekla nebo napsala, nebo někde spatřil její tvář. Já se o ní ani nechtěl s nikým bavit. Kdosi, sakra, vůbec myslela, že je? Jenže.

V ateliéru, kde jsem tehdy pracoval, bylo umyvadlo. Nad ním viselo zrcadlo. Každý den jsem se na tom místě několikrát zastavil, abych se dal do pořádku, a podíval se na sebe. Vedle zrcadla byla fotografie té zneklidňující stařenky. Vždycky, když jsem se podíval do zrcadla na sebe, díval jsem se také do její tváře. A v té jsem toho spatřil víc, než dokáži vypovědět. A už jsem ji nedokázal vystrnadit ze svých myšlenek a života.

Ta fotografie byla pořízena 10. prosince 1980 v norském Oslu. Stalo se tam tohle: Malá shrbená žena ve vybledlém modrobílém sárí a sešlapaných sandálech převzala cenu. Z rukou krále. Cenu financovanou z odkazu muže, který vynalezl dynamit. Ve velkém honosném sále, plném sametu, zlata a křišťálu. Obklopená vznešenými a slavnými lidmi ve slavnostních černých oblecích a elegantních róbách. Přihlíželi bohatí, mocní, vynikající a talentovaní lidé tohoto světa. A tam, uprostřed veškerého dění, byla drobná stařenka v sárí a sandálech. Matka Tereza z Indie. Služebnice chudých, nemocných a umírajících. To ona převzala Nobelovu cenu míru.

Dostalo se jí nejdelších ovacích v dějinách  Nobelovy ceny. Žádný prezident ani král, generál, vědec či papež, žádný bankéř či obchodník, žádný kartel ani obchodník či ropná společnost, nemají v ruce klíč k takové moci, jako měla ona. A nikdo není tak bohatý. Protože ona měla nepřemožitelnou zbraň proti zlu na této zemi – laskavé srdce. A také měla nepřeberné bohatství tohoto života, totiž bohatství soucitné duše. Nedokážu to co ona, a už vůbec ne tak, jako ona. Ale díky její přítomnosti na pódiu světa si troufám teď vysvětlit, co udělám a jak a kdy.

Několik let po udělení Nobelovy ceny jsem ji viděl na vlastní oči – na velké konferenci kvantových fyziků a mystiků různých náboženství v hotelu Oberoi Tweed v Bombai. Stál jsem u východu ze sálu a najednou jsem vycítil, že vedle mě někdo je. Stála tam, ona. Sama. Ta drobná žen přišla promluvit na konferenci jako host. Vyšla na tribunu a posunula pořad jednání od intelektuálního bádání k morální aktivitě. Zkoprnělému publiku pevným hlasem sdělila: „Nemůžeme dělat velké věci, pouze malé věci s velkou láskou.“

Rozpory mezi životem a vírou byly u ní na rozdíl ode mne zanedbatelné. A zatímco já se potýkám s pocitem marnosti nad bezmocí jedince, ona rovnou svět měnila. Zatímco já si zoufám, že nemám větší moc a více prostředků, ona využívalo to, co měla, a dělala, co bylo v daný okamžik možné. Gándhí by s ní souhlasil. Ten také leccos dělal podivně. Ale rozhodně dělal, co mohl.

Matka Tereza mi brala klid a zároveň mě inspirovala. A je tomu tak dodnes.
Co měla a já nemám? Pokud ve světě někdy zavládne mír a mezi lidmi bude panovat dobrá vůle, nastane to díky ženám, jako Matka Tereza. Letos v zimě jsem sledoval, jak ulicemi světových měst pochodují milióny žen, a opět jsem si uvědomil, že mír není nic, co si lze vysnít. Na míru je třeba pracovat, mír jsme a také ho ze sebe vydáváme! Každý začne s tím, co v daný okamžik má a pak to předá dál.

Matka Tereza je už po smrti.
To, čím byla, rozhodně není vyčpělé ani pasé. Přežívá to, co byla výzva nám všem.
Ne v ní, ale ve mě, v nás.

Robert Fulghum